Naléhavost problému ještě není cestou k jeho řešení, platí i pro naše slavičínské vlakové nádraží (ležící samozřejmě v Hrádku). Ty tam jsou doby, kdy několikrát denně ve Slavičíně zastavovaly honosné rychlíky Vlára a Javořina, na něž vždy ochotně čekal místní červený autobus. Okolo čilý ruch, dříve i s malým bufetem, nakládkou a vykládkou zboží a mnoha zaměstnanci, kteří tvořili personál dráhy. Přímo na nádraží žilo několik rodin drážních zaměstnanců.

Současnost se ani nechce popisovat a všichni ji známe. Nádraží je ostudou města a kdo nemusí, tam raději ani nejde. Špatně je prakticky vše, od provizorního nástupiště přes zpevněné plochy, výpravní budovu až po uzamčenou čekárnu, toalety, zdevastovaný drážní dvojdomek a tak bych mohl pokračovat dále.

Problémů je zde více, asi nejzásadnější je fakt, že nádraží nebude ani v budoucnosti obsluhováno fyzicky přítomným personálem – frekvence cestujících je zde příliš malá. Nicméně stav majetku – budov a pozemků je věcí majitele, proč ten si nedá věci do pořádku? Hlavním majitelem pozemků a nemovitostí byly až do letošního roku České dráhy, a.s.. Od tohoto podniku se po dvouletých peripetiích podařilo odkoupit drážní dvojdomek (u závor) a nyní je prakticky hotová projektová dokumentace, která počítá s obnovou bytových jednotek. Tento objekt by mohl vypadat stylově, protože pochází již z roku 1888. Připomene svým vzhledem dávnou slávu vlárské dráhy. Využití však bude praktické – bydlení. (Někteří si mohou klást otázku, proč to nezbourat? Nezbourat, protože je domek v poměrně dobrém stavu a navíc s napojením na všechny sítě. Tím, že dnes platí daleko přísnější normy, zbouráním bychom už nikdy nic v tomto místě nemohli postavit.)

České dráhy, a.s. však vlastní i velkou část příjezdové cesty a vlastně veškeré plochy okolo nádraží – včetně proslulé „velké kaluže“, kde se kdysi točíval autobus. O těchto pozemcích nerozhodují jen České dráhy, ale i Správa železnic – ta má právo veta nad každým prodejem. Jelikož zde stále existuje manipulační prostor pro případnou nakládku a vykládku zboží, jsou tyto pozemky „vyblokovány“ pro případnou (avšak nepravděpodobnou) renesanci převozu zboží po kolejích, nicméně bez jediné proinvestované koruny. Prostě tyto pozemky tu jsou, nelze na ně šáhnout, a stát je drží ve smyslu, co kdyby se někdy hodily…

A v čem je ještě důležitá Správa železnic? Té totiž patří v areálu nádraží zase výpravní budova a některé další provozní objekty. Ačkoliv se v průběhu minulých let zdálo, že dojde dokonce k její rekonstrukci, posléze hrozila demolice, které se podařilo zabránit zásahem jednoho vlivného Slavičana. Nicméně stav, který zde nyní panuje, není také bez větší rekonstrukce dlouho udržitelný.

I proto probíhají jednání o tom, aby všechny dotčené organizace umožnily své pozemky a budovy poskytnout pro realizaci vize moderního slavičínského nádraží. A jak by takový komplex mohl vypadat? Odbočíme-li od závor k nádraží, upoutá nás stylový dvojdomek s bydlením pro potřebné, ihned za ním bude autobusová točna, na níž bude navazovat moderní nástupiště, opodál menší objekt železniční stanice s toaletami a vytápěnou čekárnou. Původní nádražní budova bude zachována, avšak spíše pro jiné využití. A nákladní a manipulační prostor? Ten bude vyhrazen až v zadní části železničního areálu – výhledově pro potřeby odpadového hospodářství tak, aby vytříděný či směsný odpad ve slisovaných balících mohl být nakládán přímo na železniční vagony. Zdá se Vám to nereálné? Ale ne, vše je možné s pomocí dotací dotáhnout do konce, nicméně maraton je nyní teprve na začátku – je potřeba vyřešit pozemky, studii, projektovou dokumentaci a tak dále.

Tomáš Chmela, č. 1 na kandidátce

Pane starosto, ta cyklostezka vede moc do kopca, proč nevede po vrstevnici? I takto začíná běžný hovor na běžné téma – trasování cyklostezek na Slavičínsku. Kudy cyklostezky povedou, je souběhem mnoha činitelů, na jejichž konci je proces přípravy projektové dokumentace konkrétním místem. Předtím se však odehrává plánování – zejména na úrovni kraje – který stanovuje koncepci hlavních tras, které následně mají šanci získat finanční podporu.

Zde má Slavičínsko obrovskou výhodu, protože na rozdíl od okolních měst, jsou pro Slavičín podporované budoucí cyklostezky hned v pěti základních směrech: Hrádek – Divnice – Bohuslavice; Hrádek – Šanov – Slovensko; Slavičín – Nevšová – Luhačovice; Slavičín – Hájenky – Haluzice a poslední, nejméně rozpracovaný směr Slavičín (Hrádek) – Hostětín – Pitín – Bojkovice.

Tyto základní osy se promítají do územních plánů (pro Slavičín poslední úprava v ÚP 1b z roku 2022 ošetřila vedení cyklostezky od SOŠ Divnice po Bohuslavickou křižovatku).

Jakmile jsou tyto faktory splněny, což trvá roky, město přikročí k projektové dokumentaci, povolování stavby a shánění peněz na výstavbu cyklostezky. Tento proces po roce 2018 začal v případě úseku Hrádek – Šanov, který byl dobudován v srpnu 2022 a v roce 2023 za něj dorazí dotační prostředky z EU (což činí neuvěřitelných, ale reálných 5 let za zhruba 1,5 km cyklotrasy). Realita je neúprosná a takto s ní musíme počítat v případě dalších rozpracovaných úseků Divnice (SOŠ) – Bohuslavice (křižovatka), kde navíc řešíme pokračující jednání o pozemcích s některými vlastníky. Obdobně rozpracovaný je úsek Hrádek (křižovatka) – Divnice (U Gbelců). Tyto dva dlouhé úseky by mohly stavebně započít při dobré konstelaci všech kroků někdy v roce 2023 až 2024.

Pro ucelenou cyklodopravu však bude potřeba dokončit i drobné, avšak finančně a technicky náročné dílčí spojovací úseky: obchvat Divnic (cca 2025), úsek Za Zemánky – Ke Snožku (2023), průtah Slavičínem od zastávky Lukšín po most pod zámkem (cca 2026).

Všechny tyto stavby by nevznikly, pokud by nebyly k dispozici dotační tituly EU, státního rozpočtu a Zlínského kraje – díky nim se daří zajistit až 90 % finančních prostředků externě. Město pak může své vlastní peníze investovat tam, kde žádné dotace neexistují (např. na tolik potřebné chodníky či do rekonstrukce a výstavby bytů).

Ptáte-li se i na zbývající cyklostezky – hostětínská bude složitá již vůbec stanovením přesné trasy a směr z Hájenek a dále na Haluzice již patří do působnosti obce Lipová, na jejímž katastru má vést. Úsek na Hájenky byl obnoven již v roce 2021.

A vrátíme-li se na začátek tohoto textu, můžeme stručně ubezpečit, že cyklostezky tam, kde to aspoň trochu půjde, povedou po vrstevnici – tedy po rovině. Avšak okřídlené slavičínské motto „Všade do kopca“ napovídá, že v mnohých případech to po rovině prostě nepůjde… :-)

Přesto však cyklostezky musí být pro Slavičínsko jednoznačnou prioritou. Velehory tu totiž nikdy nebudou. Má proto smysl oslovovat návštěvníky města z řad cyklistů a také místní, kteří rádi sportují, či jezdí do práce, je dlouhodobě oceňují.

Tomáš Chmela, č. 1 na kandidátce

V nejdávnější minulosti byla krajina Slavičínska druhým domovem Slavičanů. Pole a lesy okolo našeho městečka představovaly základní obživu lidí a platilo pro ně okřídlené sousloví „od kolébky po rakev.“ Tento model ale za minulého režimu rychle vyprchal – lidé přesedlali do aut a přestali využívat staletími vyšlapané pěšinky, hospodářům pole začaly kontrolovat traktory, aleje a skupinky ovocných stromů ustoupily těžké technice udržující pole, studánky pro občerstvení zpustly, v horším případě pak zanikly při melioracích, které každou „nadbytečnou“ kapku vody odvedly do trubek. A tak bych mohl pokračovat.

Před pár lety byl Slavičín doslova v zajetí průmyslových lánů nebo nekonečných ohrad pro dobytek. Krajinu za domy znali nejvíce místní z blízkého okolí, kteří věděli, kudy proklouznout a vyvenčit psa. Slavičín v roce 2022 je však jiný, než před pár lety a krajina pro člověka začíná být opět důležitá. Nejvíc jsme si pojem krajiny začali uvědomovat v roce 2021 v době lockdownů, kdy nařízení vlády dala pohybu člověka jasný limit – katastr obce, kde trvale bydlím. Hledali jsme místa, kam vyjít za trochou čerstvého vzduchu, a zjišťovali jsme, že je jich velmi málo a že jich řada za posledních dvacet let pozvolna a bez povšimnutí zanikla.

Druhý důvod, proč bychom měli obnovovat krajinu Slavičínska je, že i Slavičín se po roce 2020 stal cílem turistů – návštěvníků zámeckého hotelu Wichterle. Není neobvyklé ve městě potkávat dvojice či skupinky lidí, kteří od pohledu nejsou místní, a chovají se tak, jako my, když jsme na dovolené či víkendovém pobytu – hledáme, kam zajít, kde se projít a co nového poznat.

Základem obnovy krajiny Slavičínska je návrat drobných prvků do ní. V prvé řadě jsou to aleje a stromořadí, kterých od roku 2018 bylo zasázeno okolo 1000 kusů. Začali jsme za kostelem, pokračovali jsme velkým projektem Strom pro krajinu, který vedl k vysázení alejí z Malého Pole do Divnic, okolo staré nevšovské cesty, okolo příjezdové cesty do Nevšové, nevšovské cyklostezky směrem na Luhačovice, od Hájenek směrem k remízku a také na Šabatci. V roce 2020 následoval malý sad v Divnicích, také nedaleko cyklostezky a v roce 2021 pak ožila cesta z Hrádku směrem na Kolelač a její okolí. Ovocný strom v krajině vrhá stín, vytváří bariéru pro zadržení vody, prvek atraktivní pro zvěř v krajině a posléze je také zdrojem chutného ovoce.

Další drobné prvky v krajině představují studánky. Obnovili jsme studánku Schodnica nedaleko rudimovské cesty, studánku v Jamném a také studánku v Bučkově jamě, která si zaslouží ještě další úpravy.

Do krajiny patří také drobné sochy. Nad Šabatcem vznikla Boží muka či vyhlídka sv. Kryštofa a naproti, nad sídlištěm Malé Pole socha Panny Marie.

A v krajině nalezne místo také lavička (jako například cestou na Hájenky) anebo grilovací místo. To vzniklo rovněž u cesty na Hájenky, v místech zarostlé příkopy, kde se dříve odkládalo dřevo z nedalekých lesů. Dnes je zde ideální odpočinkový prostor.

A jaké jsou vize do budoucna? Kam bychom naši krajinu měli dále směrovat? Zejména obnovujme špacíry – linie nově vysázených stromů, podél nichž již chodí lidé, starejme se o ně a tvořme další, aby krajina byla prostupná, aby ji netvořily jen bezduché lány, ale místa, která si každý uloží do svého srdce.

Pokud naše špacíry navíc zmapujeme, vytvoříme mapu pro návštěvníky odjinud, doděláme další prvky – naučné tabule, směrové rozcestníky a šipky, hrací místa – splatíme další velký dluh vůči našemu nejbližšímu okolí.

Tomáš Chmela, č. 1 na kandidátce

Na počátku každé investice je nějaký problém, či úkol, který je nutné vyřešit. V případě křižovatky ul. Luhačovské s ul. K Parku (zvané též Lukšín) je faktorů k řešení celá řada: autobusová zastávka Lukšín je v havarijním stavu, vozovka od zastávky směrem k ul. Luhačovská je také havarijní a trpí propady díky poruchám v kanalizaci, v havarijním stavu a dlouhodobě uzavřen je také spojovací most vedoucí odtud k Prabosu a poliklinice, zborcená je celá opěrná zeď nábřeží u Prabosu, chybí cyklopropojení mezi ul. Luhačovskou a centrem města a takto bych mohl pokračovat dále.

Naléhavost ale bohužel není klíčem k rychlému řešení. Čím je problém složitější, tím více je odsouván, a svou roli hraje také finanční stránka věci. Nicméně už není na co čekat, město má zpracovánu jednoduchou studii, která dokazuje možnost vybudování malého dopravního terminálu s několika parkovacími místy, zázemím a kioskem, propojením pro cyklisty a pro pěší mezi Luhačovskou a Prabosem/poliklinikou a s výhledem dalšího pokračování podél vody. Nyní se pracuje na další dokumentaci. Do karet nám hrají celkem bezproblémové majetkoprávní vztahy, neboť téměř všechny pozemky zde vlastní město. Čas na podání žádosti o dotaci je také ideální a vytváří šanci na úspěch v podobě až 90 % prostředků od EU a státu.

Co nám situaci komplikuje, je existence velkého množství sítí, trafostanice, plynové stanice a také dvojice vodních toků v sousedství, z nichž každý má jiného majetkového správce. Zjednodušeně tedy – do výsledné podoby projektu bude zasahovat celkem značné množství subjektů a na přípravu je to tudíž poměrně složitý úkol.

Přesto tento projekt patří do kategorie „strategický“. Napojí centrum Slavičína na dopravní terminál, propojí Luhačovskou ulici s centrem města – velkým podnikem a poliklinikou/nemocnicí a otevře také roky uzavřené nábřeží u Prabosu, které bývalo již za první republiky významným procházkovým korzem.

Tomáš Chmela, č. 1 na kandidátce

Slavičín vykazuje relativně dobré výsledky v odpadovém hospodářství. Třídíme solidně a produkujeme relativně málo směsného odpadu (to je ten, který není vytříděný a pak také ten, který je odevzdán do sběrného dvora a nelze ho dále vytřídit). Kdo však nahlédne do černých popelnic, ten vidí, že třídit by se ještě dalo, a to velmi.

Proč vlastně je to třídění tak důležité? Velká část vytříděného odpadu se dá znovu zužitkovat. Platí to pro papír, sklo, kovy a částečně i pro plasty. Recykluje se také elektroodpad, baterie a další typy odpadů. Kromě recyklace má však třídění i prozaičtější vliv, a to přímo na naše peněženky – nový odpadový zákon totiž ukládá obcím, které „nedonutí“ své občany více a více třídit, penále za špatné výsledky. Slavičín balancuje zcela na hraně – zatím výsledky plníme, ale pokud nezkvalitníme odpadové hospodářství, tak spadneme v horizontu zhruba dvou let do penalizované cenové kategorie.

Místem, kde se dá ještě dále dotřiďovat odpad a také regulovat to, co se mezi slavičínský odpad dostane, je sběrný dvůr. Ten současný, pod komínem na kotelně Malé Pole, je víceméně provizoriem. Pojďme se zamyslet nad tím, jak by tento sběrný dvůr měl v budoucnosti vypadat.

V prvé řadě musíme vyzdvihnout symbiózu s re-use centrem Cirkula, kde se dají odložit dále upotřebitelné věci. Tyto předměty by skončily v popelnici, pokud najdou nového majitele, předcházíme tím vzniku odpadu – jde o prevenci před zhoršením odpadové statistiky (a samozřejmě chvályhodný počin z hlediska trvalé udržitelnosti).

Další prvek, který moderní sběrný dvůr musí obsahovat, je vážení. Některé kategorie odpadu totiž mohou být zpoplatněny, aby sběrný důr alespoň trochu pokrýval své náklady na provoz. U nás na Malém Poli bude možné využít velkou digitální váhu sloužící na vážení kamionů na dřevní štěpku, další – výjezdovou – váhu pak lze vybudovat vedle ní. Vjezd i výjezd bude monitorován kamerou a bude evidovat reg. značky vozidel. Kdo produkuje velké množství stavební suti a vozí ji na sběrný dvůr, tak v budoucnosti bude mít stejné podmínky jako ten, který si platí klasicky (a správně) kontejner a nechává suť vyvézt na skládku (ostatně na skládku se vyváží i suť odevzdaná na sběrný dvůr).

Plánovaný sběrný dvůr „pod komínem“ bude mít i další novinku – okružní komunikaci, která usnadní nájezd automobilů s vozíkem. Tato komunikace povede zhruba ve výšce kontejnerů, které budou posazeny tak, aby vyhazování odpadu bylo méně namáhavé. Vyhazovat staré křeslo tak nebudete nahoru, ale jen do kontejneru pod Vámi.

Velkým problémem stávajícího systému je také to, že se na sběrný dvůr nelegálně sváží odpad z jiných obcí mimo Slavičín, které jsou nyní samostatné. Jelikož tyto obce nemají se Slavičínem smluvní vztah, je sběrný dvůr vyhrazen jen pro Slavičany (Hrádčany, Divničany a Nevšovjany). Nicméně toto pravidlo se všemožně obchází, stejně jako fakt, že na sběrný dvůr patří jen odpad občanů. To vše vede k obrovské produkci objemného odpadu, ke zhoršování odpadových statistik města a ve finále ke zvýšení poplatků pro město, které musí hradit v ceně za skládkování. V současnosti každopádně existují digitální systémy, které nelegálnímu návozu na sběrný dvůr umí částečně čelit.

Představme si, že na sběrný dvůr přijedete a první zastavení bude na váze, která zaznamená, kolik váš náklad celkem váží. Při vážení kamera sejme registrační značku vozidla a zaeviduje jej do systému. Dále už se budete řídit pokyny obsluhy – svůj odpad roztřídíte podle jednotlivých složek. Obsluze také předložíte občanský průkaz, kterým prokážete, že žijete ve Slavičíně a máte nárok na využití sběrného dvora. Při výjezdu Vás opět naváží váha, odečte rozdíl hmotnosti naloženého a prázdného auta a zaeviduje, kolik jste za dané období odpadu odevzdali (čím méně, tím lépe :)). A na závěr jedna okřídlená moudrost – nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne ;).

Tomáš Chmela, č. 1 na kandidátce

Když se řekne „sociální služby“, málokdo má představu o tom, co všechno se za tímto pojmem skrývá. Mnoho z nás má totiž to štěstí, že pomoc sociálních služeb nepotřebuje. Ale co když se v našem životě objeví situace, jejíž řešení je nad naše síly? Co když se dostaneme do fáze, kdy potřebujeme pro sebe nebo naše blízké odbornou pomoc a podporu? Právě v takové chvíli se začneme zajímat o to, jaká síť sociálních služeb je v našem regionu dostupná, hledáme kontakty, kam se můžeme obrátit a setkáváme se s pracovníky, kteří nám vysvětlují vše potřebné.

Sociální služby pomáhají lidem v mnoha rozličných životních situacích a spektrum jejich odbornosti je velmi široké. Spolupracují se sociálními pracovníky obcí a mnoha dalšími odborníky z oblasti zdravotnictví, školství atd. Přímo ve Slavičíně působí pečovatelská služba, osobní asistence, chráněné bydlení, sociálně terapeutická dílna, sociální lůžka v městské nemocnici, dále pak centrum denních služeb Maják, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež KamPak? a R- Ego, poradenské centrum Zebra a mobilní hospic Strom života. Jedná se o služby, které se věnují péči o své klienty z různých cílových skupin, od seniorů a zdravotně znevýhodněných občanů až po rodiny s dětmi. Do kontaktu s nimi se můžeme dostat ve chvíli, kdy nás nebo někoho z našich blízkých postihne náročná životní situace, např. potřeba postarat se o blízkou osobu, dlouhodobá nemoc, dluhy, rozpad rodiny nebo výchovné či školní problémy dětí. V současné době mohou sociální služby také účinně pomáhat lidem v krizových situacích spojených s ekonomickými nebo duševními problémy, které přináší stres způsobený energetickou krizí, zvyšováním cen nebo probíhající válkou na Ukrajině.

Častým, nejen předvolebním, tématem politiků, je zřízení domova pro seniory ve Slavičíně nebo jeho okolí. Domov pro seniory je rovněž jedním z typů sociální služby, která zde zatím není dostupná a nejblíže jej nalezneme v Loučce, Luhačovicích nebo Nedašově. Jedná se o službu pobytovou, tím pádem i velmi nákladnou a náročnou na provoz. Nejen z ekonomických, ale zejména z etických důvodů, se však právě od výstavby nových domovů pro seniory ustupuje, a to na celorepublikové úrovni. Naopak, současným trendem je velké domovy transformovat v menší a komunitní, podporovat pečovatelské a odlehčovací služby, pečující osoby a snažit se zajistit lidem takové podmínky a možnosti, aby mohli co nejdéle setrvat doma, mezi svými blízkými. Proč? Výhod je mnoho – výrazné snížení nákladů, zachování rodinných vazeb, udržení lepší fyzické i psychické kondice seniora atd. Největším přínosem pro takové seniory je ale možnost zůstat doma i ve chvíli, kdy už jim zdraví tolik neslouží. Jednou z možností je pak také zajištění důstojného a nízkonákladového bydlení seniorům v domech s pečovatelskou službou, pokud jim jejich rodinná situace neumožňuje zůstat ve stávajícím bydlení.

Aby sociální služby mohly plnohodnotně fungovat, potřebují k tomu nejenom odborné pracovníky, ale i politickou a finanční podporu ve svém městě a regionu. Kvalita sociálních služeb a jejich kapacita a dostupnost, jsou závislé na výši prostředků přidělených z veřejných zdrojů – z rozpočtu města, kraje a státu. Pokud chceme tyto služby udržet i u nás, potřebujeme k tomu takové zastupitele, kteří budou schopni adekvátně reagovat na potřeby občanů a podle toho jednat, plánovat a rozdělovat finanční prostředky. A takové kandidáty u nás najdete.

Kristýna Dvořáková, č. 2 na kandidátce

Budova II. stupně Základní školy Vlára disponuje dostatečnou kapacitou pro integraci 4–5 oddělení školní družiny bez nutnosti výstavby nového pavilonu. Podmínkou pro vyřešení nedůstojných podmínek žáků navštěvujících školní družinu „Dřeváček“ bez výstavby nové budovy je vnitřní reorganizace prostor školy. Stále se v ní nachází velké množství nevyužitých nebo nedostatečně využitých prostor, a to zejména ve snadno adaptovatelné, prostorově i světelně velkoryse navržené suterénní části budovy, ale částečně také i v nevyužitém podkroví, nebo v dalších přidružených prostorech. Výstavbou dvou odborných učeben v podkroví budovy, uvolněním stovek metrů čtverečních suterénu, a přesunem části kmenových učeben např. z části přízemí budovy, může vzniknout dostatek prostor pro školní družinu a volnočasové aktivity nejen pro děti.

Je přitom nutné poznamenat, že z hlediska životního cyklu stavby je přibližně jen 20 % celkových nákladů vynaložených za účelem výstavby a zprovoznění budovy, ale dalších až 80 % je vynakládáno na provoz, údržbu a opravy. Nová výstavba se tak v porovnání s využitím vnitřních rezerv může rovnat nanejvýš v nákladech na realizaci, nikoliv v nákladech na provoz. Obzvlášť v případě, že se jedná o solitérní jednopodlažní stavbu s velkou plochou vnějšího ochlazovaného pláště a nepříznivým poměrem rozsahu základových konstrukcí k množství podlažních ploch nebo celkovému objemu stavby. Toto všechno stavbu i její provoz výrazně prodražuje. Návrh výstavby nového pavilonu svým vnitřním uspořádáním téměř kopíruje stávající řešení, s většinou neduhů, které toto řešení má. Dlouhá neprosvětlená středová chodba a třídy družiny trestuhodně nevyužívající potenciál okolního prostředí jsou promarněnou šancí. Naprosto mizivé propojení exteriéru s interiérem v novostavbě a téměř výhradní monofunkčnost prostor využívaných v lepším případě jen několik málo hodin denně je z architektonického i ekonomického pohledu čirým zoufalstvím a návratem do absurdní normalizační bezmyšlenkovitosti. Variabilita vnitřního uspořádání a velikosti tříd je mizivá. V podstatě jediné, co je na návrhu nového pavilonu dobré, je její poloha v návaznosti na školní jídelnu a blízkou zastávku autobusu.

Není to ale málo?

Naproti tomu využití stávajících vnitřních prostor budovy II. stupně může mít podstatný synergický efekt, např. pro možnost čerpání finančních prostředků na opravu původní, 70 let staré střechy za účelem vybudování nových učeben. Podporu nových školských zařízení a rozšiřování stávajících lze očekávat v metropolitních regionech, jejichž počet obyvatel neustále roste, ne ve vylidňujícím se městečku. Zde je na místě udržet a zmodernizovat již vybudované. Programy podporující rekonstrukce školských zařízení na rozdíl od novostaveb je totiž v regionech možné uplatňovat. Při jednom z jednání zastupitelstva bylo přislíbeno, že v případě nalezení výrazného zdroje spolufinancování (více než 50 % podpory) nového pavilonu, jeho výstavbu i přes zjevné nedostatky dosud prosazovaného řešení, podpoříme. Za poslední tři roky se vhodný dotační titul nenašel. Řešme, jak to tedy udělat lépe.

Plán je jednoduchý. Posunout fyzické prostředí školy do 21. století. To už se také děje v podobě několikamilionové investice do obnovy elektroinstalace. Následovat by měl komplexní návrh řešení provozu celé budovy. K dobrému výsledku lze dospět několika kroky:

- funkční zónování budovy uvolněním suterénu a části přízemí za účelem odpoledních aktivit – škola (její přístupná část) jako společenské centrum. Ve sdílených prostorech mohou v dopoledních hodinách fungovat i jiné organizace, pro které se ve Slavičíně těžce hledá místo. Vhodné prostory nemají ani děti v Domě dětí a mládeže, kapacity školy by mohly jeho vytíženost snížit na rozumnou mez.

- využití části prostor pro výuku, potřeby školní družiny, volnočasové aktivity, případně i dalšími uživateli – proč nemít ve škole sdílenou hudební třídu, kde by bylo možné cvičit i v odpoledních hodinách? Ne každý si to může v bytě dovolit. Specifické vybavení každé z těchto skupin není těžké zavřít do skříní – to je spíš otázkou návrhu interiéru.

- kvalitní prostorové řešení – vzájemná návaznost blízkých provozů a striktní oddělitelnost od dění ve škole, ale taky prosvětlenost, kontakt s vnějším okolím a vizuální přehlednost/kontrola jsou důležitými stavebními kameny funkčního řešení.

- vhodná volba povrchů a materiálů nejen z hlediska stavebních nákladů, ale také z hlediska akustického a hygienického – např. přírodní linoleum se skládá z lněného oleje, přírodních pryskyřic, dřevité moučky, vápence a minerálních barviv, neodpařují se z něj umělá pojiva, je antistatické a nepřitahuje prach, poněkud upozaděné jsou i vlastnosti dřeva, které je antibakteriální a vzduch při styku s jeho povrchem si zachovává negativně nabité ionty, kterých v našem plasty překypujícím prostředí ubývá. Čidla intenzity CO₂ jsou dnes samozřejmostí – žádné vesmírné technologie. Rozumná míra vizuálních vjemů a citlivě volená barevnost jsou vlastní spíše rakouským a švýcarským školám, trend se ale projevuje i u nás. Podoba a materiály prostředí tak podstatně ovlivňují zdraví a pozornost dětí. Hravosti lze dosáhnout i při použití minimálních prostředků, což ve výsledku může vést k větší fantazii, než barevné a tvarové exhibice.

To všechno je ale třeba nejprve projednat s vedením školy. Věřím, že její nový ředitel se v ní brzy zorientuje. Jako architekt vím, že možností je spousta. Je třeba je promyslet, zvolit to nejlepší, a ne pouze to nejjednodušší, nebo první, co nás napadne. Buďme otevřeni kritickému myšlení a snažme se posouvat dál, ne jen stagnovat na místě.

Formování prostředí školy je úkolem pro tým lidí různých profesí. Nezastupitelná je zde role kantorů, ale nejen jich. Bez vzájemného respektu a spolupráce se k dobrému výsledku nedobereme.

Karel Humpola, č. 3 na kandidátce

Otázka může znít provokativně, ale je zcela na místě. Jedná se o prostor, který historicky vznikl na srůstové hranici Mladotic a Slavičína. Postupným vývojem se z tohoto prostranství stalo místo s obchody, trojicí hostinců, školou, společenským domem, záložnou (prvním finančním ústavem v našem městě), benzinovou pumpou i autobusovým nádražím, či spíše nástupní plochou. A náměstí je dodnes obklopeno širokou paletou rozmanitých služeb a veřejných staveb. To s sebou nese přirozený tlak na intenzivní využití dostupného veřejného prostoru, jehož podoba je nyní formována radikálními dopravně inženýrskými zásahy z 60. let 20. století, kdy byla středem náměstí proťata nová široká silnice. Ta sice vyřešila průjezd tehdejší stísněnou zástavbou, ale za cenu rozsáhlých demolic řady budov navazujících na štítovou stěnu záložny. Tento zásah výrazně degradoval prostor náměstí i jeho bezprostředního okolí a ztížil pěší prostupnost tímto územím. Prostor mezi záložnou a zámkem výrazně prořídnul. Jedním z důkazů, že se město z asanačního zásahu dosud nevzpamatovalo, je i plocha nacházející se vedle budovy záložny, na které je dnes parkoviště. V logicky utvářeném městě by se tento cenný prostor dříve či později zacelil novými stavbami, a to i přes komplikovaně využitelný trojúhelníkový pozemek. I 54 let po asanaci je ale stále volný.

Na náměstí se dnes potkává několik proudů různých druhů dopravy s různým významem. Místu ale jednoznačně dominuje doprava automobilová. Prostorem prochází páteřní městská třída v ose Hrádek – Luhačovská s odbočkou na Lipovou a dále na Vizovice. Úzkým a hlubokým korytem sevřeným kamennými zdmi protéká Říka a sbíhá se zde také několik pěších cest vedoucích napříč městem v západovýchodním i v severojižním směru, s návazností na zámecký park, nábřeží před továrnou, polikliniku, nemocnici, nebo pekárnu. Jde tak zřejmě o vůbec nejsložitější veřejný prostor, který lze ve Slavičíně najít.

Jeho podobu do značné míry určuje Zlínský kraj, v jehož majetku je zdejší most, a který vlastní také pozemky, na nichž se hlavní cesta a křižovatka nacházejí. Jistý vliv má také vlastník, respektive správce toku, který územím protéká. Jakákoliv úprava tohoto místa je tedy složitá už jen z hlediska vlastnických práv. Normové požadavky pro navrhování křižovatek, komunikací, sjezdů, chodníků a přechodů zde také není jednoduché dodržet – vše je příliš blízko sebe a město zde obrazně netahá za delší konec provazu, který drží v rukou spíše Dopravní inspektorát Policie ČR. Neznamená to ale, že s prostorem nemůže nic dělat a máme jen pasivně přihlížet, co se s ním stane.

Zatímco jižní část náměstí s navazující uličkou právě prochází rekonstrukcí, křižovatka a její okolí na podstatnou úpravu teprve čekají. Správce těchto dopravních staveb (Ředitelství silnic Zlínského kraje) bohužel dosud neprojevil dostatečnou vůli tento prostor smysluplně řešit s ohledem na potřeby jeho každodenních uživatelů. A tak se o návrh jeho proměny musíme postarat sami.

Prvním krokem je zpracování dopravní studie reflektující potřeby všech skupin uživatelů prostoru s důrazem na jeho snadnou prostupnost a bezpečnost. Rozlehlost křižovatky, neúměrná délka přechodu pro chodce, zúžené a výškově nevhodně uspořádané chodníky, řešení sjezdů, absence úprav vedoucích k větší bezpečnosti osob projíždějících na jízdních kolech a nemožnost bezbariérového pohybu v tomto prostoru jsou hlavními body, kterými by se měl dopravní specialista zabývat. Jeho zájem by se měl obrátit také k navazujícím úsekům nábřeží – jak za záložnou, tak před poliklinikou, především k jejich vyústění do prostoru náměstí.

Naší ambicí je složitý prostor náměstí lépe uspořádat a odstranit jeho letité problémy. Chtěli bychom zajistit větší bezpečnost chodců, umožnit lepší průchodnost územím a pohodlnější průjezd cyklistům. Mnozí z nich jsou seniorského věku a v prostoru se pohybují především v dopoledních hodinách. Koncentrace osob vyžadujících vyšší míru ochrany, jako jsou typicky osoby s pohybovými potížemi, invalidé, senioři, ale i lidé s dětskými kočárky, je dána především polohou městské nemocnice a polikliniky, ala do jisté míry i přítomností několika prodejen s potravinami, které se zde nacházejí.

Z náměstí Mezi šenky už asi nikdy nebude volná dlážděná plocha, jejímž středem je možné procházet couravou chůzí tak, jako na Horním náměstí. Jeho dopravní zátěž dnes není možné odstranit. Je ale možné sevřít ji do těsnějších hranic a vytvořit příjemnější a bezpečnější místo pro nás všechny. Pojďme se o to pokusit. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Karel Humpola, č. 3 na kandidátce

Když se mi před 13 lety narodily holky dvojčata, toužila jsem jen po chvilce na spaní. Od rána jen jídlo, přebalit, cvičit, přebalit, jídlo, přebalit, cvičit, jo a mezi tím pětkrát přebalit. Nějaké mateřské centrum, co tehdy fungovalo ve škole na Vláře, mi bylo celkem fuk. Přece se nepotáhnu do kopce kvůli chvilce plácání se na koberci s jinými miminy.

Ale holky povyrostly, nastoupily do školky a pak do školy a nastal problém kam s nimi o prázdninách. A tehdy jsem s údivem zjistila, že mateřské centrum ve Slavičíně není jen o hraní si s jinými miminky a pokec u kafe, ale že i pořádá spoustu akcí a mimo jiné příměstské tábory. Tato celkem nenápadná organizace má ve městě na svědomí spoustu akcí. Počínaje hernou pro nejmenší, přes miniškolku s hlídáním, spousty a spousty vzdělávacích kurzů, poradenství, besed, nebo třeba cvičení se seniory (ano, mají i akce pro naše stařečky, nejen pro děti), až po mnou tehdy nejvíce oceňovaný tábor.

Jako jediní se nebáli vzít pod svá křídla i postižené dítě. Nevadily jim problémy s pohybem, zrakem, sluchem ani jiné, a naše děti tak dostaly možnost i o prázdninách trávit čas se zdravými dětmi a vyzkoušet si třeba sekání dřeva nebo vaření oběda.

Jsem ráda, že i přes nějaké to stěhování i jiné problémy se mateřské centrum stále daří ve městě držet. I když občas něco nevyjde nebo se nepovede, tak se Simona Goňová a její spolupracovníci nevzdávají a vybudovali moderní centrum pro celou rodinu. Pevně doufám, že v dobrém díle budou pokračovat, bude se jim dařit a přijmou nové výzvy. Přeju jim spoustu úspěšných projektů, jako třeba z poslední doby výhra v projektu Tesco – vnímej pohyb všemi smysly. Těším se na odpočinek v nově otevřeném snoezelenu a tiše závidím maminkám, že už nemusí jezdit na předporodní a jiné kurzy až do Zlína, jako já před 13 lety.

Mirka Vaclová, č. 4 na kandidátce

Kandiduji ve společnosti mladého týmu, který už v uplynulém období realizoval řadu projektů, které podporují aktivní spolkový a společenský život, kulturu a turistický ruch. Libí se mi oživování zapomenutých míst, studánek a cest, kudy se mohou vydávat lidé při procházkách naším jedinečným krajem. Jsem ráda, že je kladen důraz na zachování rázu krajiny a ekologické hospodaření. Narodila jsem se ve Slavičíně, který byl převážně městem průmyslu. V současné době mu přeji najít skryté poklady a otevřít jeho čisté, zdravé srdce. Představuji si, že naše město dokáže směřovat k prosperitě i bez potřeby zbytečných politických střetů. Hledám-li pohodu, dobrý lid a zdravé životní prostředí, najdu to ve Slavičíně. Jsou to pro mne jedinečné klimatické lázně.

Marie Rumplíková, č. 6 na kandidátce

Na začátku Probudíme Slavičín stála myšlenka sestavit ve městě kandidátku nových a zajímavých lidí. Už dlouho jsem nosila v hlavě takovou ideu, a když mě Tomáš s Ivou oslovili, neváhala jsem ani minutu. Ne, že by se v našem městě žilo špatně, ale už dlouho se „jelo“ na vlně setrvačnosti. Všechno ustrnulo na stejných akcích, aktivitách, všude se objevovali stále stejní lidé. Chyběla tomu nějaká inovace.

Takto nějak jsme uvažovali, když vznikalo Probudíme Slavičín. Lídrem se stal sice mě tehdy ne úplně známý Tomáš, ale líbil se mi jeho inteligentní projev a jeho odvážné vize. Dokázal nás strhnout. V podstatě jsme byli založeni velmi rychle. Ale jelikož jsme měli všichni téměř totožný cíl, pustili jsme se s vervou do akční kampaně a zvolili si nový a neotřelý název. Naším cílem bylo mít alespoň nějakého zástupce v zastupitelstvu nebo v městské radě, ale rozhodně vše předčilo naše očekávání po strastiplných vyjednáváních, kdy Tomáš Chmela usednul na starostovské křeslo.

Když se sama podívám zpět, jsem pyšná, co se v našem městě podařilo změnit za tak krátkou dobu. Za sebe mohu říct, že se povedlo opět pozvednout kulturu, vznikla spousta nových a zajímavých akcí pro širokou veřejnost, máme krásně zrekonstruovanou budovu Sokolovny, krásný domek J. Wolkera, který je ozvláštněný atrakcí pro turisty – poeziomatem. Ožilo téměř mrtvé náměstí, které se stalo pěkným místem pro setkávání lidí všech generací a můžete si zde konečně i odpočinout. Také mohu se svými dětmi vyrážet bezpečně do okolí po nových cyklotrasách, a pokud bychom chtěli zažít ještě větší adrenalin, můžeme si užít i Slavex traily v Hrádku. Dokonce si mohu dojít na malou vyhlídku, která se tyčí nad městem v části Šabatec. Poté, co všechna tato místa navštívím, mohu se občerstvit v nové kavárně Fér Kaffé Veronica. Ovšem nelze vynechat i překrásnou dominantu města - Zámek Wichterle. Jeho majitel z něj udělal atraktivní místo nejen pro místní, ale hlavně pro turisty a město tuto dominantu podtrhuje postupnou revitalizací Zámeckého parku.

Konečně také ožila dětská hřiště na sídlišti Malé Pole. Pro menší děti, která se učí poznávat dopravní značky, vzniklo malé dopravní hřiště Dopraváček. Pro ty, kteří mají rádi dobrodružství, na ně čeká pirátská loď a Hopsinky v zahradě vedle mateřské školy. I Dům dětí se konečně dočkal hezky upravené přírodní zahrady.

Až teď na podzim sklidíme ovoce, mohu si jej přijet vypálit do místní pálenice v Hrádku, která se stala pálenicí městskou. A ve stejném areálu je možné si pronajmout společenskou místnost pro setkání s přáteli. Dále se mohu projít po různých trasách, které byly nově osázeny mnoha stromky, a to jak ovocnými, tak i okrasnými.

Mohu tady dále zmínit postupné úpravy a zvelebování centra města, obnovu hřiště u Sokolovny, vznik nových parkovacích míst na sídlišti Malé Pole, tvorbu nových a zajímavých projektů, jako je výstavba startovacích bytů na hotelu Slavičan, která započne ještě letos na podzim nebo podpora výstavby nových bytů v centru města. Také ekologický projekt Cirkula, který pomůže obnově sběrného dvora u kotelny na Malém Poli. A samozřejmě spousta dalších novinek, které jen čekají na svou příležitost.

Také nemohu opomenout velmi povedené logo Slavičína, které ve mně chvíli vyvolávalo rozporuplné emoce, ale postupem času se mi líbí víc a víc. Díky němu je vše, co se týká našeho města, pěkně čitelné a dobře zapamatovatelné. Chválí ho i mí známí, kteří naše město navštíví a vždy si odvezou nějaký pěkný suvenýr.

Určitě by se našlo ještě více počinů, které vznikly za poslední čtyři roky. Možná by se mnou někteří nesouhlasili, protože vidí ty věci jinak. Ale tak to prostě je, že na jednu věc mají lidé různé názory. Proto se mi líbí, že i my v Probudíme Slavičín stále spolupracujeme a snažíme se dívat na věci různými pohledy. Někdy ty diskuse bývají divoké, ale myslím, že výsledek stojí za to.

Žiju ve městě, které je pěkné, obklopené malebnou přírodou, má rodina i já se zde cítíme bezpečně, máme tady zázemí, mé děti nemusí dojíždět daleko do základní, ale ani do střední školy. Za lékařským ošetřením také nemusím jezdit mimo město.

Mám to tady ráda, a proto bych přála všem Slavičanům, aby se jim tady žilo stejně krásně. A vy, kterým se něco nelíbí a chcete změnu, tak vás prosím, zapojte se také aktivně do chodu města, třeba formou spolku. A uvidíte, třeba se nám tady bude žít ještě lépe…

Barbora Chovančíková, č. 8 na kandidátce

Když jsem pracovala jako novinářka, mluvit se starosty bylo mým každodenním chlebem. Tehdy jsem si naivně říkala: „To musí být ale pěkná práce. Pořád se na obci řeší něco nového, člověk je respektovaný a svá rozhodnutí ihned vidí. Zároveň dělá pro své město něco hodnotného.“ Ano, až tak jsem byla naivní. O čtyři roky později, jako jedna z nejbližších starostových spolupracovnic, jsem z růžových brýlí naprosto vyléčená. Navíc pracuji ve Sdružení místních samospráv se starosty z celého Zlínského kraje, a tak si dovolím podělit se o obecné závěry, které mi říkají ve svých kancelářích zavaleni papíry, razítky.

1. Nejdřív mezi lidmi vykopal hluboké příkopy Facebook a další sociální sítě.

2. Příkopy prohloubil covid.

3. A nakonec vše „dorazila“ válka na Ukrajině.

K tomu Facebooku: Je fascinující, kolik lidí napíše věci, které by v životě nikomu neřekli do očí. A také to, kolik lidí si myslí, že je na jejich moudra někdo zvědavý. Jak se říká u nás na Valašsku: „Dřív věděla enom tvoja mama, že si hňup, teď to ví celý Facebook.“ Komunikovat na Facebooku se obce i lidé pomalu učí, ale ještě dlouho potrvá, až se zlepší mediální gramotnost celého obyvatelstva.

K bodu číslo dva, covidu, jen tolik. Vzpomeňte si, co jste dělali, když byl zákaz vycházení kvůli covidu. Sedli jste si nejprve s knížkou, pak to přestalo stačit, pustili jste si tedy televizi, ani to nestačilo, zapnuli jste počítač či na mobilu sociální sítě, kde se na nás hrnuly negativa a nervózní prognózy. Nikdo nevěděl, co bude, ale všichni na to měli názor. Hlavně názor.

Teď žijeme s tím, že „můj názor je víc než tvůj, protože je správnější.“ Slušná, věcná diskuze téměř vymizela. Pokud si vezmu třeba příklad z komunikace opozičních zastupitelů, nezažila jsem cokoliv konstruktivního. Jen se budeme posmívat a jízlivě komentovat. Ono se totiž všechno dělá snadno a samo a posmívání je fajn, že? Nezažila jsem, že by přišel zastupitel z opozice s nápadem, jak něco udělat lépe, poradit nebo pomoct. To bych asi chtěla moc, já vím. Ale z praxe vím, že taková místa jsou. Není jich mnoho, ale města, kde sedí pracovitý starosta druhé či třetí období a je obklopen schopnými spolupracovníky, existují. Například nedaleké Bojkovice. Nebo Zašová, Vesnice roku Zlínského kraje.

V ostatních obcích, méně jednotných, funguje starosta jako nárazník. Bohužel jich spousta tuto práci vzdává. Říkají mi, že nikdy nebyli občané tak agresivní jako v poslední době. Výstižně to dnes popsala starostka nedaleké valašské obce, kde jsem byla na návštěvě. „Starostuju tady osm let. Když na mě přišel jeden z opozičních zastupitelů řvát, co jsem si to dovolila a co zase vymýšlím za blbosti, řekla jsem si, že to nemám zapotřebí a že končím. Ohromně se mi ulevilo, když jsem si to uvědomila.“ Odchází do úplně jiné sféry sice s lítostí, že věnovala svá nejlepší léta rodné obci, ale bude mít klid.

Ano, starostování je dnes především nárazník kompromisů mezi lidmi a ještě navíc legislativou, která je kolikrát od reality na míle vzdálená. Fascinuje mě, že ve Slavičíně máme hned 9 lidí, kteří si troufají na starostenský post a 174 lidí, kteří chtějí pracovat v zastupitelstvu. Jen pro představu – 9 kandidátek je v desetkrát větším Zlíně.

Pevně doufám, že ve Slavičíně budeme opravdu táhnout za jeden provaz, jak to vícero kandidátek slibuje. Vlastně už se nemůžu dočkat!

Iva Šimoníková, č. 10 na kandidátce

Termín, se kterým se stále častěji setkáváme v médiích i v prohlášení politiků. Co se vlastně za komunitní energetikou skrývá? Stojí za ní nějaký převratný vynález, který nám všem zajistí levnou elektřinu? To bude asi něco náramně složitého že?

Ve skutečnosti o žádnou složitost vlastně nejde a idea je to spíš jednoduchá. Pojďme ale začít spíš tím, jak funguje distribuce elektřiny dnes. Do mého domu vedou nějaké „dráty“. Patří distribuční společnosti, která se o ně stará. Proudí jimi elektřina, kterou nakupuji od svého dodavatele a kterému platím měsíčně zálohy. Svého dodavatele si mohu svobodně zvolit, najít si takového, jehož podmínky mi budou nejvíce sympatické, v případě zdražení přejít k jinému a podobně. U distributora to tak jednoduché není – zmíněné dráty vedou do mého domu jen jedny a jiné nikdy vést nebudou.

Pokud bych se rozhodl, že si chci část elektřiny vyrábět sám, nejdostupnější možností, jak si snížit náklady a zvýšit svou soběstačnost, je instalace stále oblíbenějších fotovoltaických panelů na střechu. Zdá se logické, že bych mohl přes den pokrývat spotřebu v domě, pokud bude svítit víc (či bude v domě malá spotřeba) přebytečnou energii ukládat na později do baterií, pokud budou i ty plné, mohu ještě nahřívat vodu v bojleru, … ale co dál? Když už pro svou elektřinu ze střechy nemám využití, poslední možností je zbývající energii prodat do sítě. Příliš se to neoplatí a dostanu za to mizivou odměnu. Je ale zajímavé, že přesně tyto mé elektrony si za například desetinásobek o okamžik později kupuje soused, který fotovoltaiku na střeše nemá. Nebylo by lákavé, natáhnout své vlastní dráty ode mě k sousedovi? Domluvit se na určité férové ceně, kdy já prodávám za slušnou částku a on získává elektřinu výrazně výhodněji než od dodavatele?

Nápad je to dobrý, ale v praxi by se k tomu asi nikdo neodhodlal. Udržovat desítky a stovky metrů vedení mezi mnou a dalšími sousedy, řešit měření a vyúčtování… Nabízí se zcela elegantní řešení, a to využití již stávající infrastruktury našeho distributora. Za malý poplatek používat jeho dráty nejen k dodávce do mého domu, ale také k zasílání do okolí, do naší komunity. A jsme u komunitní energetiky. Myšlenka, kdy kromě jednoho klasického dodavatele budu ještě zapojen i do určité energetické komunity, zní velice lákavě. Pro jedny snížení návratnosti jejich investice do domácí elektrárny, pro druhé nákup za jinak nedosažitelné ceny.

A což teprve až se do komunity zapojí i další hráči, mimo drobné domácí „solárníky“? Třeba fotovoltaika pokrývající bytový dům, kde vlastníci bytů se na elektrárnu složí a budou si vyrobenou elektřinu rozdělovat (a přebytky rozdělovat do zbytku komunity, do dalších bytovek). Nebo fotovoltaická střecha na velké školní budově, která nejvíce vyrábí o prázdninách, tedy ne pro svou potřebu, ale právě pro rozdělení do okolní komunity. Nebo panely rozmístěné na různých objektech města (radnice, nemocnice, hotel, kulturní dům, kotelna, …), tvářící se na první pohled jako jednotlivé menší elektrárny, ve skutečnosti však připojené do jedné komunity a tedy dynamicky vykrývající spotřebu ve stejném čase na různých koncích města. A v neposlední řadě další obnovitelné zdroje vhodně doplňující sluneční svit. Vodní elektrárna na blízkém potoku, pracující ve dne v noci. Obecní větrná elektrárna na nedalekém kopci, rovněž s celodenní výrobou, navíc s typicky silnějším výkonem v zimním období.

Potenciál je tu obrovský: dle odhadů odborníků by komunitní energetika dokázala pokrýt až neuvěřitelných 80 % spotřeby domácností a komunity už úspěšně existují v západní Evropě. Věřme proto, že energetická krize a související nejistota, zvyšující se náklady pro běžné domácnosti, ale také stále lepší povědomí o obnovitelných zdrojích elektřiny spolu s touhou po udržitelném způsobu života uspíší legislativní ukotvení komunitní energetiky včetně nastavení férových podmínek pro všechny zúčastněné.

Mikuláš Múdry, č. 11 na kandidátce

Vážím si toho, co všechno se děje nebo plánuje, ať už ve Slavičíně nebo v Hrádku samotném. Plusy na současném vedení vidím tyto: kulturní vyžití pro lidi, více kulturních akcí by snad už bylo nad rámec; vybudování kruhového objezdu v Hrádku – a s ním související přechody = větší bezpečnost dětí; výstavba nové cyklostezky z Hrádku do Šanov; velké plus je současný starosta Slavičína, je to člověk na správném místě, kterému záleží na lidech, naslouchá jim a výsledkem je krásné město s nekonečnými úpravami a postupnou revitalizaci. Zámeček v Hrádku s cílem jej opravit a zároveň vybudovat nějaké zázemí pro lidi je taky skvělý záměr, tak snad se podaří zajistit prostředky na jeho realizaci.

Pokud bych chtěla něco změnit, postrádám v Hrádku pořádné dětské hřiště. Něco ala hřiště na Malém Poli (vedle MŠ) nebo na Vláře… Hrozně ráda jsem slyšela, že to „Budíci“ mají v programu a chtějí vybudování hřiště na louce před výletištěm. Dále nám tu chybí restaurace, kam by si člověk zašel na dobrou večeři. Ano, ve Slavičíně máme krásný zámek a není to daleko, ale… A ještě k těm dětem. Co takhle skluzavky nebo tobogan na městském koupališti? Koupaliště je krásné, ale pro děti tam pořád ještě něco chybí. A v neposlední řadě propojení cyklostezky Hrádek – Divnice. Vím, že je to nějak v běhu, ale zda se dočkáme, netuším :-)

V globále mi jde o to, aby si každý našel to své a byli spokojeni všichni bez ohledu na věk.

Jana Gottfriedová, č. 14 na kandidátce